|
Začalo
to vlastně už tenkrát v létě kdy jsme vyrazili do Alp a
pak k moři. Měli jsme v plánu týden Italské Dolomity
 a
druhý týden Chorvatské moře. Naše čtyřčlenná rodinka byla za
pár dní zbalena a tak jsme vyrazili. V kufru stan, kempové
náčiní atd..
Dělali jsme
to vždy tak, že týden jsme strávili někde v kempu v horách pod
stanem a druhý týden u moře v apartmánu - tedy kompromis,
který měl uspokojit všechny členy rodiny, jak dva chlapy
tak i dvě ženský :-)
Už od
Rakouska drobně, ale vydatně pršelo a
v Dolomitech to bylo stejné a
manželka začala mít ve tváři zvláštní neklidný výraz..
Nakonec jsme
se synkem uhájili rozbití stanu (ten výraz ve tváři mé ženy
při stavbě stanu bych vám přál vidět, ale musím uznat,
že neřekla ani slovo proti, i když trpěla, před dětma se
zachovala ok) - a
po krátké prohlídce okolí (kromě přírody i okukování několika
karavanů v kempu) šli za stálého deště spát. Děvčata v zimních
spacácích (do -25st.), kluci samozřejmě
v letních. A hádejte komu byla celou noc zima ! V noci mne
probudil manželčin drkot zubů. Musel jsem ji vyběhnout do auto
pro další vrstvu svetrů.
Ráno jsme se
probudili a stále pršelo.
 Když
jsme vylezli ze stanu a uviděli na všech horách okolo kempu
sníh (podotýkám, že byla polovina srpna), přiznám se, že to
otřáslo i mnou..
A než jsme si
uvařili čaj, byly jsme všichni tak promrzlí, že už mne nikdo
nemusel přemlouvat k tomu aby jsme co nejrychleji sbalili stan
a utekli k moři.
Jo, jo - mít
tak tenkrát karavan, tak jsme z Dolomitů utíkat nemuseli; ten
den, dva by se v něm dal přežít a pak už bylo po dešti.
A tak jsme se
nadobro rozhodli, že bez karavanu už žádná naše rodinná
expedice nepojede.
všimněte si
louží okolo stanu |
